Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ten příběh o liverpoolské skupině všichni jistě znáte. O ústřední formaci zkázonosného metalu postupně opouštějící metalové kořeny a plynule přesunující pole působnosti až k někam k experimentální éteričnosti RADIOHEAD či stadiónové uvolněnosti COLDPLAY. Jistě jste nesčetněkrát četli, jak tato zázračná formace neustále mění tvář a přitom se kvalitativně pořád udržuje na nebeských stupnicích.
Je obdivuhodné, jak dlouho vydržela těmto Angličanům fazóna. Udržet si uvěřitelnost a přirozenou „emocionalitu“ přednesu je projev mistrovství. ANATHEMA vždy úspěšně operovala s těmito zbraněmi, netlačila na pilu a nechala promlouvat výhradně vnitřní pudy. Dlouhá tvůrčí pauza však předznamenala změnu kompozičního přístupu a ukázalo se, že Achillovou patou dnešní ANATHEMY jsou právě okamžiky, v nichž bývala nejsilnější.
„Distant Satellites“ je logickým pokračováním předloňské řadovky „Weather Systems“, která kapelu definitivně ukázala v pozici snažící se zakrýt kompoziční pustinu tunou smyčcového balastu. Hra na city, to byla vždy disciplína, kterou skupina okolo bratrů Cavanaghových důrazně odmítala, nešlo jí však odolávat donekonečna.
Album je tedy i nyní přeplněné srdceryvnými vokálními linkami (duety Lee a Vincenta se dávno staly trademarkem kapely), které, aby vás ještě více vzaly za srdce, jsou podpořeny masou nástrojů v pořadí, v němž jejich intenzita neustále sílí, až do konečného finále. Post-rockový mustr ale není tou hlavní překážkou nahrávky. Podstatu ANATHEMY, v minulosti stavící na zcela odlišných hodnotách, nyní ničí v současnosti tolik oblíbené samply a jejich přehnané využití. Zkuste si schválně pustit „One Last Goodbye“ a porovnejte.
„Distant Satellites“ se od předloňské desky liší snad pouze v tom, že se ve vás občas (těžko říci, zda úmyslně) cosi probudí („Anathema“, „Distant Satellite“). Jsou to však jen zlomky toho, s čím tato kapela dokázala přijít v minulosti. A především je to díky velké snaze mít to zase tam. A to se s curriculum vitae kapely neslučuje. ANATHEMA byla vždy jako studánka. Čistá a upřímná. Měla v sobě cosi velmi těžko identifikovatelného, co nelze vykouzlit na povel. Něco, k čemu nepomůžou samply, ztrojení hlasů ani větší intenzita hlasitosti v závěru skladeb. Něco, čeho v ANATHEMĚ posledních let nacházím v upřímné formě stále méně a méně.
O chlup lepší než její rozmazlená dvouroční sestřička. Deska, která se chce líbit a dojímat, ale chybí jí dva nenahraditelné atributy. Duše a uvěřitelnost.
1. The Lost Song - Part 1
2. The Lost Song - Part 2
3. Dusk (Dark Is Descending)
4. Ariel
5. The Lost Song - Part 3
6. Anathema
7. You´re Not Alone
8. Firelight
9. Distant Satellites
10. Take Shelter
O bod více, než minule dávám jen proto, že tu jsou songy jako „Anathema“, „You’re not Alone“ a možná „Ariel“, ve svých světlých momentech. O nich vím, že se k nim budu vracet a budu to dělat rád. První rezavý kytarový riff do elektronického základu v „You’re not Alone“ bych označil jako jedno z mých nejoblíbenějších míst v celé diskografii kapely. Ostatní je však výplň. Vata bez jakéhokoliv charisma. Těch několik světlých míst to pak nezachrání. Z většiny materiálu mám pocit, že Cavanaghs Family začíná hledat inspiraci v tom, co se jim v minulosti nepodařilo. Jakoby se sebrali vyhozené fragmenty z posledních čtyř alb, trochu se vyšperkovali a splácalo se z nich celé album.
15. července 2014
Shnoff
6,5 / 10
ANATHEMA jsou prostě éteričtí. Lépe řečeno se o to maximálně snaží. Když přitom však zapomenou na písničkovost, lezou mi na nervy. Na této desce častěji než na minulých dvou kusech. Přitom když přitlačí na pilu, složit silnou věc dokážou pořád. Tak nevím, co s nima. Do teplárny? Ale to už tu bylo a nepomohlo.
10. července 2014
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
helrohir
5 / 10
Nemôžem si pomôcť, ale tot album ma takmer vôbec nebaví. V prvej polovici albumu sa nájde aj pár svetlých momentov, ale zvyšok albumu je k uzúfaniu nudný a nezaujímavý. Toto smerovanie Anathemy sa mi nepáči.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.